„Nestačí mít pravdu.“ Rozhovor se soudcem Adamem Talandou o civilním procesu a spravedlnosti

Rozhovor s JUDr. Adamem Talandou, Ph.D. nabízí pohled soudce okresního soudu se specializací na civilní právo na to, jak se v každodenní praxi potkává „tvrdé“ znění zákona s morálkou, spravedlností a profesní etikou. Věnovali jsme se i stereotypům a očekáváním, která veřejnost se soudcovskou rolí spojuje, i typickým dilematům civilního řízení – zejména napětí mezi formálními procesními pravidly a subjektivním pocitem křivdy u těch, kteří ve sporu neuspějí. Nechybí ani reflexe toho, jak se etické otázky v čase proměňují a jaký význam má jejich cílené rozvíjení už během studia i v průběhu profesní praxe.

Domníváte se, že by právník měl být pouze odborníkem na právní předpisy, který rigidně dodržuje stanovy a normy a rozhoduje výhradně podle nich? Nebo by v této roli právníka v praxi měla mít prostor i určitá míra lidskosti a morálky, tedy možnost rozhodovat do jisté míry podle vlastního uvážení?

Domnívám se, že zejména soudce, ale v podstatě každý právník by měl důkladně znát právní předpisy. Ty jsou však koncipovány univerzálně a vztahují se na širokou škálu situací. V některých případech je proto nezbytné do jejich aplikace promítnout i obyčejnou lidskou zkušenost a řídit se obecnými právními principy. Tyto principy – například dobré mravy, morálka či zásady spravedlnosti – jsou samy o sobě rovněž součástí právního řádu. Nejde tedy pouze o doslovný text zákona, ale také o hodnoty a principy, které právní normy doplňují a v určitých ohledech zmírňují.

Někteří lidé si stěžují, že soudci nerozhodují vždy zcela přesně podle právních předpisů. Myslíte si, že by soudci skutečně měli rozhodovat i s ohledem na své vlastní vnímání a cítění dané problematiky?

Primárně je nezbytné vycházet ze zákonů a právních norem, jejichž součástí jsou však i obecné právní principy. Pokud je například stanoveno, že určitá věc má být posouzena určitým způsobem, protože spadá do (daného)určitého právního typu, lze tento postup do jisté míry zmírnit právě prostřednictvím právních principů – samozřejmě pouze tehdy, je-li k tomu opodstatněný důvod. Je však nutné zdůraznit, že existují různé druhy rozhodování. Uváděl jste, že si lidé někdy stěžují, že soudci nerozhodují „tak, jak by měli“. Je však otázkou, co tím přesně myslí. Může to znamenat, že rozhodnutí není v souladu s jejich představami, ale to nemusí odpovídat ani záměru zákonodárce, ani právním principům. Pokud například soud uloží povinnost zaplatit dluh vyplývající ze smlouvy, kterou dotyčný uzavřel, ačkoli pro něj byla nevýhodná, nelze s tím již nic dělat – smlouva byla uzavřena svobodně a právní řád ji chrání.

Jak tedy vy osobně vnímáte stereotypy, které ve společnosti panují o vaší profesi? Jaké jsou nejčastější představy nebo očekávání, která lidé od soudců mají, a případně co vám veřejnost nejvíce vytýká?

Stereotypy v naší profesi? Myslím, že hlavní problém spočívá v tom, že lidé často vůbec nechápou, jak právo funguje. Domnívají se, že stačí, když nám něco řeknou, a tím je věc automaticky prokázána. Takto to ale nefunguje. Právo má své postupy, principy a formality. Pokud je účastník nedodrží, může prohrát, i když má z hlediska spravedlnosti pravdu. Tento problém je patrný zejména v civilním procesu. Zatímco v trestním právu je soud povinen zjišťovat materiální pravdu, v civilním řízení se soud do určité míry spokojí s takzvanou formální pravdou. To znamená, že pokud účastník nedodrží procesní pravidla, může být výsledek řízení pro něj nepříznivý, i když měl po věcné stránce pravdu. Často se také stává, že lidé některé skutečnosti zamlčují nebo mají za to, že by si je měl soud zjistit sám.

Myslíte si, že zkreslená představa veřejnosti o fungování práva ovlivňuje i celkové mínění o soudcích a postoje vůči nim?

Určitě ano. Pokud někdo v soudním sporu neuspěje například proto, že nereagoval na výzvu soudu a následně už bylo po koncentraci řízení, jeho vnímání práva se nutně zkreslí. Má pocit křivdy – je přesvědčen, že měl pravdu, ale prohrál z důvodu nedodržení formálních postupů, které však bylo jeho povinností respektovat.

Kdybyste měl uvést některý z etických problémů, s nimiž se soudci setkávají nejčastěji, jaký by to byl? Zajímá mě zejména otázka morálky – tedy situace, kdy vaše osobní přesvědčení stojí v určitém napětí vůči právním předpisům.

Často se to váže právě na formální pravidla. Stává se, že žalovaný, který nemá právní znalosti ani zástupce, je přesvědčen, že má pravdu. Někdy i soudce cítí, že smlouva by měla být neplatná nebo že by plnění nemělo být vyžadováno – například kvůli nemravným úrokům či promlčení. Jenže my nemůžeme účastníkovi říci, že má vznést námitku promlčení. Je to jeho procesní právo a zároveň jeho odpovědnost. To je jedno z morálních dilemat – vidíme, že člověk by měl mít pravdu, ale přesto prohrává, protože nevyužil procesní nástroje, které měl k dispozici. V civilním právu je tento problém obzvlášť častý, protože zde musíme zůstat nestranní a nemůžeme straně „radit“.

Jak vnímáte obecně otázky, které společnost výrazně rozdělují? Mám na mysli například téma potratů nebo diskusi o tzv. třetím pohlaví. Jak byste postupoval, pokud byste měl rozhodovat proti svému vlastnímu morálnímu přesvědčení?

Pokud bych byl přesvědčen, že právní úprava je špatná - že odporuje základním právním principům nebo že zákonodárce překročil meze toho, co má právo regulovat – myslím, že bych měl možnost jít i proti doslovnému znění zákona. A dokonce bych to považoval za správné. Samozřejmě se může stát, že odvolací soud mé rozhodnutí zruší a vysloví jiný právní názor. I to se mi už stalo a v takovém případě musím respektovat pokyn nadřízeného soudu. Na druhou stranu znám případy, kdy se soudce odvolacímu názoru postavil, své rozhodnutí znovu odůvodnil a nakonec mu dal za pravdu Nejvyšší soud. To znamená, že určitá možnost odlišného právního hodnocení existuje. Zásadně bychom měli respektovat právní názor odvolací instance, ale pokud jsme přesvědčeni o opaku a své rozhodnutí řádně odůvodníme, je možné se od něj odchýlit. V takovém případě bych se i já mohl rozhodnutí vzepřít. Podstatné je, že za to, jak soudce rozhodne, nemůže být trestán. To je základ soudcovské nezávislosti.

InDubio 1/2026: Představujeme InDubio - obsahový newsletter ze světa práva

Milé kolegyně, milí kolegové, právě čtete první vydání našeho nového obsahového newsletteru InDubio – abyste už …

Myslíte si, že k tomu, aby člověk jednal eticky, stačí být jednoduše „dobrým člověkem“? Nebo je nutné etiku a morálku cíleně rozvíjet – například prostřednictvím hlubšího studia právní etiky, kurzů či školení?

Každý to, co je správné, nějak cítí, ovšem každý má tu morální hranici, co je dobré, jinde. Jednou jsem slyšel, že morálka by měla být chováním lepším, než je nezbytně nutné. Určitě je dobré, když se etika a morálka procvičují a diskutují. Pokud se už na fakultě řeší morální problémy, zamýšlíme se nad nimi a argumentujeme, pomáhá nám to ujasnit si postoje. Morální dilemata totiž nemají jednoznačná řešení. Může se stát, že člověk v průběhu uvažování názor změní – a to není špatně, spíše naopak. Nový argument nebo konkrétní situace může vést k přehodnocení postoje. Proto je důležité se s podobnými otázkami setkávat a učit se o nich přemýšlet.

Pokud se zaměříme na současné etické problémy, které se diskutují, můžete uvést některý, jenž se dotýká i vaší profese? Něco, co by se dalo označit jako „šedá zóna“, kde není jednoznačně jasné, jak se správně rozhodovat?

V civilním právu mě teď nic konkrétního nenapadá. Pokud jde ale o soudcovskou etiku, velkým tématem je v současnosti chování na sociálních sítích. Diskutuje se, co všechno soudce může nebo nemůže na sociálních sítích publikovat. Obecně se říká, že soudce by měl být zdrženlivý, ale realita je různá. Někteří soudci – například soudci Ústavního soudu – se vyjadřují veřejně velmi často, a to i několikrát denně. Jsou ale i případy, kdy kvůli nevhodným výrokům na sociálních sítích proběhla kárná řízení a soudci nakonec o funkci přišli. Jde tu o střet svobody projevu jednotlivce a omezení, která vyplývají z funkce. Soudce musí v očích veřejnosti působit důvěryhodně, a proto se od něj očekává určitá zdrženlivost. Politické postoje mohou být ještě pochopitelné, ale například vyjadřovat se veřejně o menšinách dehonestujícím způsobem je zcela nepřípustné – i kdyby to nemělo přímou souvislost s konkrétními případy, které soudce rozhoduje. Na druhou stranu si myslím, že soudce se k právním otázkám vyjadřovat může. Pokud se například vyjadřuje k rozhodnutí Ústavního soudu a používá k tomu právní argumenty, považuji to za přijatelné. Měl by se ale vyhnout čistě osobním soudům typu „já si myslím, že to je špatně, protože...“. Měl by své stanovisko odůvodňovat nejlépe pouze právními argumenty. Dokonce si umím představit, že soudce připustí, že určitá právní úprava je v souladu se zákonem, ale zároveň dodá, že podle jeho osobního světonázoru, třeba z náboženských důvodů, s ní nesouhlasí. To považuji ještě za únosné, protože to není útok na samotné osoby, ale vyjádření osobního přesvědčení. Pořád ale bude lepší, pokud bude zdrženlivý.

Myslíte si, že s vývojem společnosti přibývá etických problémů, kterým soudci čelí? Je jich dnes více než dříve?

Spíše se proměňují. Dříve se řešily jiné otázky, které dnes už nikoho nezatěžují. Například právě náboženská příslušnost soudců. V minulosti by bylo považováno za problematické, kdyby soudce nechodil na bohoslužby, zatímco dnes to už nehraje žádnou roli. Naopak se objevují nová témata – třeba právě chování na sociálních sítích nebo otázky spojené s moderními společenskými změnami. Etická dilemata tedy soudci mají pořád, jen se jejich podoba v čase mění.

Jak by měl soudce postupovat v situacích, kdy se rozhoduje na hraně – například v období krize? Vzpomínám si na případy z doby pandemie covidu, kdy i krádež věci malé hodnoty, například rohlíku, mohla být v době nouzového stavu posuzována jako trestný čin se sazbou odnětí svobody. Jak se v takových případech vyvažuje znění zákona a lidské okolnosti, například když by šlo o otce, který krade rohlík pro nemocné dítě? Nemůže být někdy soudcova snaha „udělat správnou věc“ nakonec na škodu?

I v těchto případech nejde jen o morálku, ale i o samotné právní instituty. Zákon zná okolnosti vylučující protiprávnost, trestní právo má zásadu subsidiarity trestní represe. Pokud tedy někdo v nouzové situaci ukradne rohlík pro nemocné dítě, je otázkou, zda to skutečně představuje společenskou škodlivost. Spíše nikoli. Problém nastává, pokud se soudce snaží konkrétnímu člověku pomoci jen proto, že mu připadá hodný lítosti. Takový postup může být riskantní – lidé to mohou začít zneužívat. Soudce by měl tedy rozhodovat podle toho, co považuje za obecně správné a právně odůvodnitelné, nikoli na základě emocí ve vztahu ke konkrétnímu jednotlivci.

Jaký je váš názor na současná etická pravidla? Mělo by se v oblasti právní etiky něco změnit – ať už v rámci výuky, nebo v podobě etických kodexů?

Etika je stále spíše opomíjená, i když se o ní jedná. Například před dvěma týdny proběhla třídenní konference „Etika v právu“ na Justiční akademii, která má už tradici a stala se prestižní akcí. Etická dilemata se tedy řeší, ale v každodenní praxi je často vnímáme jako něco okrajového či teoretického. Přitom etika do každodenního života právníka patří. Ne každý případ má výrazný etický rozměr, ale soudci se s etickými rozhodnutími setkávají neustále – někdy i v drobnostech. Příklad z běžného života: přecházení na červenou, když v noci nikde nikdo není. Formálně je to přestupek, ale materiálně žádná škoda nevzniká. To ukazuje, že etická dilemata řešíme každý den, nejen v soudní síni. Etické otázky se objevují také v komunikaci s účastníky řízení. Někteří soudci zásadně odmítají hovořit s jednou stranou bez přítomnosti druhé, jiní naopak telefonní hovory s účastníky připouštějí a pak je jen zaznamenají do spisu. I zde se názory liší – někdo to považuje za neetické mluvit s jednou bez účasti druhé, jiný za praktické.

Domníváte se, že by pomohlo více výuky etiky na právnických fakultách, případně další školení pro soudce a právníky?

Určitě ano. Základní povědomí o etice by měli získat už studenti právnických fakult. Většina právnických profesí má svůj vlastní etický kodex a ty se v mnohém překrývají. Přesto je potřeba, aby budoucí právníci vnímali etiku nejen jako soubor teoretických pravidel, ale jako každodenní součást své profese.

Vláda schválila nový cizinecký zákon (InDubio 3/2026)

InDubio 3/2026 • 29. března 2026 Vláda schválila nový cizinecký zákon Milé kolegyně, milí kolegové, ve třetím vydání newsletteru InDubio přinášíme výběr nejdůle...

Pokud hovoříme o právním systému jako takovém, často se objevují i úvahy o zavedení precedenčního práva po vzoru anglosaských zemí, tedy aby soudci rozhodovali jednotněji.

Já si ale myslím, že je dobře, že u nás precedenty nejsou formálně závazné v takové míře. Přesto platí zásada, že stejné případy by měly být rozhodovány stejně. Je však správné, že soudce má možnost se odchýlit, pokud má za to, že konkrétní případ není totožný a vyžaduje jiné řešení.

Absolvují soudci nějaká další školení zaměřená přímo na etiku?

Ano, existují konference, jako je právě Etika v právu, nebo nějaká menší školení, ale jde o dobrovolné akce. Soudci mají ze zákona obecnou povinnost se průběžně vzdělávat, nicméně konkrétní vzdělávací semináře si volí sami – a je třeba přiznat, že ne každý se jich účastní.

Myslíte si, že by pomohlo, kdyby byla účast na podobných školeních povinná, například alespoň jednou ročně?

Nejsem si jistý, zda by to mělo efekt. Pokud někoho donutíte jet na školení, přínos bývá malý. Smysl to má tehdy, když účastníci přijedou z vlastní vůle. Soudci by měli disponovat nejen odbornými znalostmi, ale i morálními předpoklady. A měli by být schopni sami rozlišovat, co je správné a co špatné – jak v obecné rovině, tak v konkrétních případech.

Myslíte, že se přirozená morálka společnosti v čase posouvá?

Určitě ano. Existují zásadní pravidla, na nichž je naše civilizace postavena – mohou vycházet z Desatera, jako například zákaz vraždění či tělesného trestání – a ta jsou ukotvena i v ústavě. Vedle toho ale existuje široký okruh hodnot, který se postupně proměňuje. Některé věci vypadávají, jiné přibývají. Před třiceti lety byla například homosexualita vnímána jako morálně nepřijatelná, zatímco dnes je chápána zcela jinak. Podobně v USA před šedesáti lety byla otázka rovnoprávnosti Afroameričanů zásadním tématem. Naopak některé hodnoty zůstávají stálé – například odmítání nesmyslných válek nebo zabíjení.

Jaký je podle vás vztah mezi spravedlností a morálkou? Může být rozhodnutí spravedlivé, aniž by bylo zároveň morální?

Domnívám se, že spravedlnost musí být vždy morální. Je to však složitá otázka a ne vždy je jednoduché tuto korelaci jednoznačně prokázat.

Dovolím si osobní otázku. Stalo se vám někdy, že vás rozhodnutí natolik tížilo, že jste si rozhodnutím nebyl zcela jistý?

Nešlo ani tak o pocit, že bych rozhodl špatně, spíše o případy, které byly skutkově složité a není jasné, komu lze věřit. Například spory v oblastech, na které nejsem odborník, a musel jsem si mnoho ohledně případu nastudovat. Tam se člověk necítí stoprocentně jistý a čeká, zda jeho rozhodnutí potvrdí vyšší instance. Podobně komplikované bývají případy z rodinného práva, zejména rozvody, které nejsou smluvené, a hlavně úprava péče o děti. V těchto řízeních jsou emoce silné a rodiče často zneužívají děti k vyřizování vlastních účtů. To je pro soudce psychicky velmi náročné.

Neplacení výživného bude pravděpodobně opět trestným činem (InDubio 2/2026)

InDubio 2/2026 • 15. března 2026 Neplacení výživného bude pravděpodobně opět trestným činem Milé kolegyně, milí kolegové, ve druhém vydání našeho newsletteru In...

Na závěr, jak se v čase proměnil váš osobní morální vývoj?

Když jsem studoval, příliš jsem morální dilemata neřešil. Student není vystaven situacím, kdy po něm někdo něco žádá a on musí přemýšlet, zda to přijmout, nebo odmítnout. Tyto situace nastávají až v profesní praxi. Postupem času jsem se stal opatrnějším. Člověk pozná, že někteří lidé nabízejí něco s postranním úmyslem, a proto je třeba být obezřetný. Není to nic konkrétního, ale zkušenosti mě vedly k větší zdrženlivosti a obezřetnosti. Například na sociálních sítích se zásadně nevyjadřuji k citlivým otázkám, protože to pro soudce nepovažuji za vhodné.